Hyperinflace trvá obvykle poměrně krátkou dobu. Předchází tomu dlouhé období, ve kterém ceny pozvolna rostou. V Německu rostl státní dluh už před první světovou válkou (zbrojení). Ekonomika však rostla a státní dluh tak nebyl neúnosnou zátěží. Monetární politiku v Německu prováděla říšská centrální banka, která byla založena v roce 1876 a měla právo emitovat bankovky.
První světová válka
Německo vstoupilo do první světové války 4.srpna 1914. Válka si vyžádala přeměnu celého hospodářství. Velká část zdrojů musela být přesunuta na vybavení a udržování bojující armády.
V době války je soukromá poptávka omezená, existuje však válečná poptávka. Pokud jde o válečnou poptávku, spotřebitelem je stát, který spotřebovává tak rychle, jak zboží získává. Cena není důležitá.
Financování válečných výdajů
Financování válečných výdajů bylo prováděno tak, že vláda vydávala státní dluhopisy, za které dostávala peníze od říšské centrální banky. Tento dluh se vláda snažila přeměnit na dlouhodobý dluh prodejem válečných obligací.
Od roku 1917 se však vládě již nedařilo pokrývat válečné výdaje prodejem válečných obligací, protože náklady na vedení války se rychle zvyšovaly. Z tohoto důvodu musela říšská banka diskontovat stále větší objem státních dluhopisů, které byla vláda nucena vydávat. Peníze, které vláda od říšské banky získala, sloužily k financování válečných výdajů.
Po celou dobu války rostla v Německu peněžní nabídka. Zároveň se zvyšovala i cenová hladina. Rostly i nominální mzdy. Ceny však rostly pomaleji než množství peněz v oběhu, protože lidé očekávali, že po válce budou ceny opět stabilní. Proto se nechtěli peněz zbavovat. Inflaci potlačovaly i státní zásahy, které měly za cíl regulovat růst cen.
Versailleská mírová smlouva
Versailleská mírová smlouva byla podepsána 28.června 1919. Podle této smlouvy Německo nesmělo vlastnit žádné moderní válečné lodě, žádné ponorky, žádná válečná letadla, žádné tanky ani těžké dělostřelectvo. V armádě mohlo být pouze sto tisíc mužů. Německo muselo předat části svého území Francii, Polsku a Dánsku, přišlo o všechny kolonie v Africe a v Oceánii.
Německo také muselo platit válečné reparace, a to především Francii. Výše reparací byla v roce 1921 vyčíslena na 132 miliard zlatých marek (předválečných marek).
Německá ekonomika po první světové válce
Německý rozpočet zatěžovaly výdaje, které souvisely s předchozí válkou. Bylo třeba platit penze invalidům, sociální pomoc válečným vdovám a sirotkům. Vláda musela krátce po svém jmenování čelit několika pokusům o převrat, proto se její prioritou stala vysoká zaměstnanost. Toho však dosáhla za cenu vysokých státních výdajů.
I po válce pokračovalo deficitní financování státních výdajů. V oblasti monetární politiky se situace také nezměnila. Vláda emitovala dluhopisy a dostávala za ně peníze od říšské banky. V říšské bance rostl objem vládních dluhopisů a zvyšovalo se množství peněz v oběhu. Ceny rychle rostly od roku 1919 do března 1920. Následovalo přibližně roční období relativní stabilizace.
Hyperinflace
Hyperinflace v Německu vypukla na přelomu let 1922 a 1923.
V květnu 1921 bylo oznámen plán vysokých reparačních plateb. V červnu 1921 došlo k dělení Horního Slezska, které bylo pro Německo významnou průmyslovou oblastí. Do konce roku klesl kurz marky na 190 marek za dolar. Vedlo to k tomu, že se v Německu velmi zdražilo dovážené zboží, inflace začala opět růst.
Do té doby rostlo množství peněz v oběhu rychleji než cenová hladina. V roce 1921 se však situace obrátila. Míra inflace začala předbíhat míru růstu nabídky peněz.
Německá vláda byla ve velmi obtížné situace, a proto dál zvyšovala množství peněz v oběhu. V roce 1922 začala úvěrová krize a hrozilo zvýšení nezaměstnanosti, proto začala říšská banka poskytovat velké úvěry i soukromým firmám.
Ve společnosti rostlo inflační očekávání, lidé nechtěli držet hotové peníze a snažili se nakupovat v obchodech jakékoliv věcné hodnoty. Růst cen byl stále rychlejší. V druhé polovině roku 1922 inflace přerostla do hyperinflace, ceny byly v lednu 1923 přibližně 80x vyšší než před půl rokem.
Hyperinflaci zhoršila okupace Porúří francouzskými a belgickými jednotkami v lednu 1923. Jednalo se o sankční opatření, jehož důvodem bylo nedodržování kvót reparačních plateb.
Německá vláda na to reagovala tím, že pozastavila reparační platby do Francie a Belgie. Potom vyzvala obyvatele Porúří k pasivnímu odporu. Nejprve se to týkalo státního sektoru, později i soukromého sektoru. Dělníci a státní zaměstnanci v Porúří na protest proti okupaci nepracovali a vláda jim musela ze státních prostředků vyplácet mzdy, to vedlo k dalším prohloubení deficitu státního rozpočtu.
Když vrcholila hyperinflace, tiskly se bankovky podobným způsobem jako noviny. Dělníci dostávali mzdu dvakrát denně, poté měli přestávku, aby si mohli nakoupit, než se jejich peníze stanou bezcennými.
Ukončení hyperinflace
V listopadu 1923 byla zavedena nová měna, tzv. rentenmarka. Jeden bilion papírových marek se rovnal jedné rentové marce.
Důsledky hyperinflace
Hyperinflace vedla k výraznému poklesu životní úrovně obyvatelstva a k růstu nezaměstnanosti. Došlo ke znehodnocení úspor. Střadatelé byli okradeni, dlužníci zvýhodněni. Lidé se stali vnímavějšími k výzvám extrémistických politiků.
Použité zdroje:
http://www.maxmetal.cz/hyperinflace
http://www.zlatereseni.cz/sto-let-hyperinflace
http://www.penize.cz/inflace/15110-hyperinflace-v-nemecku-1923
http://www.mesec.cz/clanky/den-kdy-se-penize-staly-bezcennymi/